Plemena včel
Stejně jako každý živočišný druh, i včely mají mnoho druhů, které se vám zde pokusíme shrnout, přičemž se budeme věnovat hlavně včelám rodu Apis Mellifera, tedy včele medonosné. Jedná se totiž o nejrozšířenější a hospodářsky nejvýznamnější, v tuzemsku domácí, včelu.
Včela – Apis
Včely patří k řádu blanokřídlých (Hymenoptera), podobně jako čmeláci a vosy. Rodem Apis myslíme a popisujeme výhradně jedince žijící v sociálním společenství. Rod Apis se pak podle posledních poznatků dělí na dva druhy:
· Včela medonosná (Apis Mellifera) – tělíčko od 9 do 13 mm
· Včela indická (Apis cerana, dříve Apis indica) – velikost 8 až 11 mm
Včela medonosná je opravdu rozšířená – prakticky po celém světě. Nezdráhá se žít ani na severu Skandinávie, ovšem není to její domovina. Tedy o včele medonosné můžeme říci, že je poměrně přizpůsobivým tvorem. Díky tomu se také vyvinulo mnoho jejích ras, které se specializovali danému prostředí. Takto například vznikla včela vřesová, skalní a jiné. My však budeme mluvit jen o čtyřech nejrozšířenějších poddruzích, které jsou pro nás, středoevropany, nejznámější.
Středoevropská tmavá: Apis melliferra melliferra
Tato včela, občas zvaná včela severská, je poměrně velkého vzrůstu, tmavé až černě lesklé barvy a sporadickým ochlupením na zadečku. Středoevropské včely vytvářejí středně velká včelstva. Jejich jarní rozvoj je poměrně pomalý, oproti tomu v létě udržuje na maximu plodování po dlouhou dobu. Zimující včelstva jsou díky tomu silná.
Mají poměrně velký sklon k rojení, neklidné sezení na plástech (rozbíhavost) a někdy i poměrně velkou bodavost.
Středoevropská včela pochází z jihozápadní Evropy, odkud se šířila k severu a k východu. V západní Evropě ji však vytlačuje včela italská a ve střední pak včela korutanská.
Italská včela: Apis mellifera ligustica
Italskou včelu poznáte velmi snadno. Jedná se totiž o jedince, kteří mají jeden až tři žluté kroužky na zadečku a také žluté chloupky. Přitom známe mnoho odstínů této žluté barvy, od světlých a lesklých po tmavé až okrové či žlutohnědé.
Italské včely mají jarní rozvoj spíše průměrný a v létě je již včelstvo velmi silné. Italská včelstva dokážou plodovat opravdu dlouho a to až do pozdního podzimu. A pokud žijí v teplejších oblastech, mohou plodovat i přes celou zimu. Nevýhodou je teplomilnost, nejsou prakticky schopny fungovat v severnějších polohách. K přezimování tedy potřebují opravdu silné včelstvo, z čeho také jasně vyplívá velká spotřeba krmiva.
Rojivost u tohoto druhu včel je spíše malá, na plástech sedí klidně a nejsou bodavá. Zajímavostí je, že mají velký sklon k loupežení a také jejich oznamovací tanec je netradiční. Tančí takzvaný „srpovitý" tanec.
Apis mellifera ligustica pochází z Apeninského poloostrova, jak již sám název prozradil. Ovšem jinde, než na pobřeží Středozemního moře nemá příliš moc úspěchů.
Včela korutanská: Apis mellifera carnica
Včela korutanská, jinak označovaná jako kraňka, je původem z jihovýchodních Alp, od Balkánu a z povodí Dunaje. Je středně velká, spíše štíhlá tmavého zabarvení. Má husté ochlupení a charakteristické pásky na zadečku, které jsou široké a šedé. Ty také tuto včelu pojmenovali – „šedá carnica".
Jarní rozvoj kraňek je rychlý, oproti tomu plodivost klesá již na vrcholu léta, někdy již jeho začátkem. Rychlý nástup korutanské včely určuje hlavně jako včelu pro časnou jarní snůšku. Přezimování probíhá v poměrně malých včelstev se spíše tenkými zásobami potravy. Korutanské včely nejsou rozbíhavé, takže jejich sezení na plástech je opravdu ukázkové a velmi dobře hodnocené. Kraňky jsou navíc mírné a nebodavé. To vedlo k tomu, že v druhé polovině dvacátého století včelaři začali chovat spíše tuto včelu, než předešlou středoevropskou rasu. Z Korutanských včel poté také cíleným chovem vznikly dnes nejrozšířenější včely, které splňují nejdůležitější požadavky včelařů, hlavně ohledně rojivosti a plodování.
Včela korutanská je vhodná hlavně pro domácí včelaře, kteří včelaření berou spíše jako koníček. Ovšem do ekonomicky zaměřených chovů se kraňky příliš nehodí. Důvodem je jejich velká rojivost, zvláště u nekvalitně šlechtěných kmenů. Jsou také velmi háklivé na své okolní podmínky, například počasí, které je dokáže rychle vyprovokovat k rojení.
Včela buckfastská
Včely buckfastské se od předešlých tří liší hlavně jedním aspektem. Jedná se totiž o křížence včel britské tmavé a italské, tedy o „umělou rasu“, jak je označuje sám tvůrce Adam Kebrle, mnich z Buckfastského opatství v jižní Anglii, který tyto včely křížil padesát let.
Výsledkem se stala včela, která velmi ochotně ploduje. Oproti kraňce nemá tak strmý start, ale její činnost se pohybuje až na vrchol srpna či září, hlavně v jedlových oblastech. Buckfastky jsou mírné, nerozbíhavé a nerojivé. K jejich dalším skvělým vlastnostem patří odolnost vůči nemocem jako je nosema a odolají také roztočíku včelímu (akarinóza).
Drobnou nevýhodou, či spíše specifikací, je potřeba velkých prostor, ze kterých by mohly sbírat pyl, aby jejich plodování mohlo být opravdu efektivní. Jistým neduhem je jejich slídivost a zvědavost, která často vede i k loupežení. A také vzhledem k jejich oblibě v zalétávání se doporučuje volné rozestavení úlů spíše, než včelíny.
Stejně jako každý živočišný druh, i včely mají mnoho druhů, které se vám zde pokusíme shrnout, přičemž se budeme věnovat hlavně včelám rodu Apis Mellifera, tedy včele medonosné. Jedná se totiž o nejrozšířenější a hospodářsky nejvýznamnější, v tuzemsku domácí, včelu.
Včela – Apis
Včely patří k řádu blanokřídlých (Hymenoptera), podobně jako čmeláci a vosy. Rodem Apis myslíme a popisujeme výhradně jedince žijící v sociálním společenství. Rod Apis se pak podle posledních poznatků dělí na dva druhy:
· Včela medonosná (Apis Mellifera) – tělíčko od 9 do 13 mm
· Včela indická (Apis cerana, dříve Apis indica) – velikost 8 až 11 mm
Včela medonosná je opravdu rozšířená – prakticky po celém světě. Nezdráhá se žít ani na severu Skandinávie, ovšem není to její domovina. Tedy o včele medonosné můžeme říci, že je poměrně přizpůsobivým tvorem. Díky tomu se také vyvinulo mnoho jejích ras, které se specializovali danému prostředí. Takto například vznikla včela vřesová, skalní a jiné. My však budeme mluvit jen o čtyřech nejrozšířenějších poddruzích, které jsou pro nás, středoevropany, nejznámější.
Středoevropská tmavá: Apis melliferra melliferra
Tato včela, občas zvaná včela severská, je poměrně velkého vzrůstu, tmavé až černě lesklé barvy a sporadickým ochlupením na zadečku. Středoevropské včely vytvářejí středně velká včelstva. Jejich jarní rozvoj je poměrně pomalý, oproti tomu v létě udržuje na maximu plodování po dlouhou dobu. Zimující včelstva jsou díky tomu silná.
Mají poměrně velký sklon k rojení, neklidné sezení na plástech (rozbíhavost) a někdy i poměrně velkou bodavost.
Středoevropská včela pochází z jihozápadní Evropy, odkud se šířila k severu a k východu. V západní Evropě ji však vytlačuje včela italská a ve střední pak včela korutanská.
Italská včela: Apis mellifera ligustica
Italskou včelu poznáte velmi snadno. Jedná se totiž o jedince, kteří mají jeden až tři žluté kroužky na zadečku a také žluté chloupky. Přitom známe mnoho odstínů této žluté barvy, od světlých a lesklých po tmavé až okrové či žlutohnědé.
Italské včely mají jarní rozvoj spíše průměrný a v létě je již včelstvo velmi silné. Italská včelstva dokážou plodovat opravdu dlouho a to až do pozdního podzimu. A pokud žijí v teplejších oblastech, mohou plodovat i přes celou zimu. Nevýhodou je teplomilnost, nejsou prakticky schopny fungovat v severnějších polohách. K přezimování tedy potřebují opravdu silné včelstvo, z čeho také jasně vyplívá velká spotřeba krmiva.
Rojivost u tohoto druhu včel je spíše malá, na plástech sedí klidně a nejsou bodavá. Zajímavostí je, že mají velký sklon k loupežení a také jejich oznamovací tanec je netradiční. Tančí takzvaný „srpovitý" tanec.
Apis mellifera ligustica pochází z Apeninského poloostrova, jak již sám název prozradil. Ovšem jinde, než na pobřeží Středozemního moře nemá příliš moc úspěchů.
Včela korutanská: Apis mellifera carnica
Včela korutanská, jinak označovaná jako kraňka, je původem z jihovýchodních Alp, od Balkánu a z povodí Dunaje. Je středně velká, spíše štíhlá tmavého zabarvení. Má husté ochlupení a charakteristické pásky na zadečku, které jsou široké a šedé. Ty také tuto včelu pojmenovali – „šedá carnica".
Jarní rozvoj kraňek je rychlý, oproti tomu plodivost klesá již na vrcholu léta, někdy již jeho začátkem. Rychlý nástup korutanské včely určuje hlavně jako včelu pro časnou jarní snůšku. Přezimování probíhá v poměrně malých včelstev se spíše tenkými zásobami potravy. Korutanské včely nejsou rozbíhavé, takže jejich sezení na plástech je opravdu ukázkové a velmi dobře hodnocené. Kraňky jsou navíc mírné a nebodavé. To vedlo k tomu, že v druhé polovině dvacátého století včelaři začali chovat spíše tuto včelu, než předešlou středoevropskou rasu. Z Korutanských včel poté také cíleným chovem vznikly dnes nejrozšířenější včely, které splňují nejdůležitější požadavky včelařů, hlavně ohledně rojivosti a plodování.
Včela korutanská je vhodná hlavně pro domácí včelaře, kteří včelaření berou spíše jako koníček. Ovšem do ekonomicky zaměřených chovů se kraňky příliš nehodí. Důvodem je jejich velká rojivost, zvláště u nekvalitně šlechtěných kmenů. Jsou také velmi háklivé na své okolní podmínky, například počasí, které je dokáže rychle vyprovokovat k rojení.
Včela buckfastská
Včely buckfastské se od předešlých tří liší hlavně jedním aspektem. Jedná se totiž o křížence včel britské tmavé a italské, tedy o „umělou rasu“, jak je označuje sám tvůrce Adam Kebrle, mnich z Buckfastského opatství v jižní Anglii, který tyto včely křížil padesát let.
Výsledkem se stala včela, která velmi ochotně ploduje. Oproti kraňce nemá tak strmý start, ale její činnost se pohybuje až na vrchol srpna či září, hlavně v jedlových oblastech. Buckfastky jsou mírné, nerozbíhavé a nerojivé. K jejich dalším skvělým vlastnostem patří odolnost vůči nemocem jako je nosema a odolají také roztočíku včelímu (akarinóza).
Drobnou nevýhodou, či spíše specifikací, je potřeba velkých prostor, ze kterých by mohly sbírat pyl, aby jejich plodování mohlo být opravdu efektivní. Jistým neduhem je jejich slídivost a zvědavost, která často vede i k loupežení. A také vzhledem k jejich oblibě v zalétávání se doporučuje volné rozestavení úlů spíše, než včelíny.
®