Strach ze včel: Jak jsou včely skutečně nebezpečné?
Vlastně se zdá, že je zbytečné psát o strachu ze včel ve včelařském časopise. Kdo ze včelařů má strach ze včel? Naopak, včelař má včely rád. Ovšem denně se musí vyrovnávat se strachem ze včel u jiných lidí. Normální občané slyší a čtou mnoho, tisk je plný sdělení o lidech a zvířatech, kteří byli usmrceni včelami. Občané sami nemají se včelami zkušenosti.
Tak dochází v případě konfrontace se včelami ke strachu, který vyplývá z neznalosti a z představy pomyslného nebezpečí. Různými procesy strach se zesiluje a vrývá se do paměti:
1. Očekávání nebezpečí;
2. Očekávání strachu;
3. Negativní zesílení snahy vyhnout se včelám.
Pozitivní zesílení snahy vyhnout se včelám
Kontakt s přírodou se ztratil
Tak mnoho lidí cítí, že jsou včelami obtěžováni, když jsou jim nablízku a berou to tak, že jsou omezováni ve svobodě pohybu. Na obecnou otázku, jaký postoj zaujímají ve své zahradě k hmyzu odpovídají dotázaní takto: 4,5% se bojí, 37,6% nemá hmyz rádo, 51,9% hmyz snášejí a jen 6,8% se těší z jeho přítomnosti. V přízni dotázaných jsou včely medonosné daleko za motýli a slunéčky, ale jsou přece jen výše ceněny než pavouci. Včel se bojí více zvláště ženy. Tak dochází v mnoha případech k soudním jednáním, protože se sousedi cítí omezováni, v nebezpečí nebo dokonce ohrožováni. I když lidé nebyli nikdy pobodáni, reagují hystericky. V jednotlivých případech je strach ze včel tak silný a výrazný, že není možný normální život. Tito lidé tráví celý den tím, že svůj dům případně byt zajišťují. Takové strachy nemají zpravidla žádný reálný podklad a jsou často výrazem jiných těžkých poruch, které se potom projevují jako strach ze včel.
Bodnutí včel jsou zajisté nepříjemná. Poukazování včelaře na to, že žihadla jsou dobrá proti reuma, není většinou přijímáno pozitivně. Když většina lidí slyší slovo „včela“, jsou jejich myšlenky téměř automaticky řízeny na „med“ nebo „žihadlo“ a tito lidé reagují se strachem. Užitečným živočichům se nepřipisuje zdaleka takový význam, jaký jim v obhospodařování přírody přísluší. Dík C. K. Sprangelovi víme od r. 1973, jaký význam mají včely pro opylování rostlin. V té době v převážně zemědělských společenstvech zajišťovala včela přežití lidí. Žihadla včel museli naši předkové prostě brát, přece konečně chtěli jíst med. Med byl až do 16. století jediným sladidlem.
V současné době pracuje v zemědělství již jen málo lidí, převážná část lidí je zaměstnána ve službách. Hladomory už u nás nejsou. Na trhu a v obchodech jsou po celý rok téměř všechny druhy ovoce a zeleniny. Tak je pro normálního občana hospodářský význam včely nepatrný.
Co někteří lidé tvrdí
Někteří lidé prohlašují, že by patrně při příštím bodnutí zemřeli. Většinou se hned také poukazuje na starou zkazku, že tři bodnutí sršně mohou zabít jednoho člověka a sedm bodnutí jednoho koně. Nehledě na to, že to je úplný nesmysl a že tato zkazka stála jistě život milionů sršní jen těžko můžeme tuto pověru a strach ze včel potírat. Také mnoho lékařů přecenilo nebezpečí hmyzích bodnutí. Musíme zásadně od sebe zřetelně odlišit toxický a alergický účinek hmyzích jedů.
Toxikologický účinek včelího jedu
V toxikologii se toxicita nějaké látky uvádí jako LD 50. Toto číslo znamená množství jedu, při němž polovina tomuto množství vystavených osob nebo pokusných zvířat zemře. LD 50 obnáší pro včelí jed a člověka asi 2,8 mg/kg hmotnosti těla, to odpovídá 19 žihadlům za předpokladu, že se bude infikovat celkové množství jedu. Na dospělého člověka vážícího 70 kg tak připadá 1 330 včelích bodnutí. Lidé přežili mnohokrát daleko více žihadel (Schmidt, 1992). V r. 1964 popsal Murray případ, kde jeden muž přežil 2 243 včelích žihadel. V Guinessově knize rekordů r. 1973 je uveden největší počet žihadel, které kdy kdo přežil — 2 443. Takovéto popisy případů jsou vzácné, protože normální reakce takto napadených lidí je útěk.
Bodnutí, kterým se lze vyhnout
Naše včela medonosná a také náš bodavý hmyz pronásledují domnělého útočníka jen na krátkou vzdálenost, zcela v protikladu k afrikanizovaným včelám v Latinské Americe. Včelí žihadlo je ve většině případů odpovědí hmyzu na pociťované ohrožení jejich hnízda. Mimo oblast hnízda nejsou včely nakloněny k tomu, aby bodaly.
Včelař ví, jak se má nejlépe chránit. Včelař respektuje, že včely nemají rády pach těla, alkoholu a rychlé nekontrolované pohyby a na bodnutí nereaguje trhavými pohyby. Včelař odstraňuje žihadlo tak, aby při vytahování nebyl do rány zatlačen další jed.
Alergický účinek včelího jedu
Alergie se mohou vyvinout na téměř každou jen myslitelnou látku. Téměř každý třetí občan trpí na nějakou alergii. 15 % těchto lidí s alergickou dispozicí musí počítat s reakcí na hmyzí jedy.
Alergická reakce není závislá na počtu bodnutí a může vést k reakcím, které ohrožují život. Život neohrožuje každá forma alergie. Od alergií se musí odlišovat úplně normální místně ohraničená reakce pokožky při bodnutí hmyzem. Pozorované příznaky jsou svědění, otoky, bolest, červenání s bílým okruhem kolem míst se vpichem, nemají význam choroby a jsou zřídka tak silně výrazné, že by se musely ošetřovat (výjimkou jsou otoky v krku, ústech a oblasti hrtanu — zde hrozí nebezpečí uzavření dýchacích cest).
Přecitlivělost
U včelích bodnutí hraje roli jen přecitlivělostní reakce. Je v podstatě odpovědná za případy smrti způsobené včelím bodnutím. Předpoklad pro tuto reakci je předchozí styk s antigenem (předcházející bodnutí). Imunoglobuliny skupiny E (1gB —protilátky) jsou odpovědné za reakci. Sedí na buněčném povrchu žírných buněk. Když přijdou do styku s antigeny (včelím jedem), které se k nim hodí, uvolní se žírné buňky různé aktivní substance (histaminy). Reakce přecitlivělosti probíhá výlučně podle definice ihned s hlavními příznaky dýchacími potížemi (křeče bronchií a otok v hrtanu), výrazným poklesem krevního tlaku, průjmem, nevolností a zvracením. Takovéto smrtelně probíhající reakce se většinou vyskytují jen u dědičně k tomu zvláště disponovaných lidí.
Léky
Při nadměrných reakcích se doporučuje okamžitá dávka andrenalinu, kortizonu a nějakého antihistaminika. Skutečně ohrožené osoby by měly uvedené léky mít vždy u sebe. Ovšem je také důležité zachovat klid. 70 % všech alergických reakcí se dostaví během 10 minut, 98% během jedné hodiny po bodnutí. 15 minut po reakci je hlavní nebezpečí překonáno. Poté se nepočítá s dalším zhoršením. Nebezpečí alergické reakce se údajně zvyšuje aplikací léků brzdicích zánět (nesteroidální antiflogistika). Jen část anafylaktických reakcí probíhá tak, že ohrožuje život, přičemž nebezpečí přibývá se stoupajícím věkem, protože odolnost těla klesá.
Případy úmrtí
Generelně včely neskýtají žádná nebezpečí, která by se měla brát vážně. Podle statistiky z USA z roku 1986 se dá 0,0008 % všech případů úmrtí zdůvodnit včelím bodnutím. Názorněji podáno: dvojnásobně tak často jsou lidé usmrceni bleskem, pětkrát více pokousáním od psů nebo pádem z koně a 2 700krát více dopravními nehodami. V přímém početním srovnání to znamená, že pes je stotisíckrát životu nebezpečnější než včela. U všech 7 758 749 případů smrti v Německu období 1980 až 1990 je u celkem 135 případů souvislost bodnutím včel, vos a sršní. Z toho se vypočte mortalita 0,00017%. Počet úmrtí je tak asi pětkrát nižší než počet lidí usmrcených včelím bodnutím v USA. To se také patrně dá vyhodnotit jako výsledek námahy mnoha včelařů v chovu mírné včely. Dáme-li počet lidí usmrcených bodnutím hmyzem do souvislosti s počtem lidí ohrožených alergií, ukazuje se, že ročně umírá 0‚0000004% ohrožených lidí skutečně bodnutím hmyzu.
Nesprávná tvrzení
S ohledem na tato čísla se nedá mluvit o skutečném ohrožení bodavým hmyzem, natož včelami a včelařstvím. Naskýtá se otázka, proč přes tak nepatrný význam nacházejí případy smrti v souvislosti se včelami tak velký ohlas.
Lidé neumírají vždy přímo hmyzím jedem, ale spíše nevhodným chováním. Craneová (1976) podává ve svém článku „The range of human attitude to bees“ s ohledem na zprávu novin z 1. 7. 1975 v Daily Telegraphu, že strach u jednoho muže vedl ke smrti, když byl údajně bodnut vosou. Pitva ukázala, že tento muž trpěl
akutním zánětem srdečního svalu spojeným s astma. Je pravděpodobné, že tento muž měl takový panický strach z hmyzu, že se tak rozrušil a zemřel.
Pod nadpisem „Zabijácké včely: pět dětí mrtvých“ píše nedělní raník Giessen z 14. 3. 1993, že útoky včel bylo usmrceno 5 dětí a dalších 18 zraněno. Případy smrti a zranění vznikly nikoliv včelami. Děti totiž v panice prchaly pryč a zřítily se do propasti.
Není jistě třeba letáků spolu s pokyny, jak se chovat v případě včelího bodnutí a méně se hodí k tomu, aby mezi obyvatelstvem odstranily existující obavy. Kdyby se dobře míněné rady dodržovaly, silně by to omezilo život ohrožených osob a osob cítících se ohrožených. Takové rady a pokyny vedou spíše ke znejistění, protože na druhé straně se zdůrazňuje mírnost naši včely medonosné.
Omezení včelaření se zdá být nesmyslné, když přihlédneme ke skutečnosti, že přes 2 750násobné ohrožení silničním provozem se nedá prosadit omezení rychlostí nebo jen proti nejmasovějšímu odporu, i když takovýmito opatřeními se může zachránit mnohem více životů lidí při ekologickém zisku a bez finančních nákladů. Nebudeme se vůbec zmiňovat o důsledcích zneužití alkoholu a nikotinu a jejich podíl na úmrtnosti.
Je třeba osvěty
Reálné ohrožení člověka včelami a jiným bodavým hmyzem (vosami, sršni a jiným hmyzem) není příčinou strachu z těchto živočichů. Příčinou strachu z těchto živočichů je odcizení se člověka přírodě. Člověk se označuje za „korunu stvoření“ a za jedinou rozumem nadanou bytost. Z toho však nevyplývá, že je zmocněn ničit jiné živé bytosti a rozdělovat zvířata na užitečná a škodlivá. Člověk by měl poznat jejich význam pro ekosystém. Měl by se ptát, do které ze dvou kategorií „užitečný“ a „škodlivý“ by byl zařazen on.
Jediné řešení problému „strach ze včel“ a „strach ze včelích žihadel“ je patrně osvěta. Děti by se měly učit správnému zacházení se zvířaty již ve škole. Včelaři k tomu musí přispět svým dílem tak, že se bude také mluvit o zacházení se včelami. Správným chováním ve styku s „nebezpečným bodavým hmyzem“ bylo možno se také vyhnout několika smrtelným případům. Gercke poukázal právě jasně na nutnost jednání a předložil některé návrhy.
Až dosud se toho vykonávalo málo. Strach před včelami roste. Stoupá počet sporů týkajících se včel. Je nejvyšší čas, aby se konečně jednalo.
Afrikanizované včely v Brazílii
Denně vymírají na Zemi příslušníci několika živočišných druhů. Nemusíme však mít strach, že se naše planeta promění v mrtvou poušť. Jiné druhy fauny se totiž až neuvěřitelně přemnožily. Dosavadní životní prostor jim nestačí, bezohledně zaplavují další území a při nájezdech za potravou ničí vše, co jim stojí v cestě. V mnoha případech se stávají nebezpečné i pro člověka.
Podobnou hrozbu pro jižní část Spojených států amerických představují v současně době potomci divokých afrických včel, které se zde usídlily na území o rozloze mnoha desítek tisíc kilometrů čtverečních. Jsou značně agresivní, bez příčiny napadají domácí zvířata i lidi, a protože jejich bodnutí je údajně většinou smrtelné, přezdívá se jim včely-vražedkyně.
Neobyčejný jev poafričtění včely medonosné ve Střední a Jižní Americe je na základě ekonomických a sociálních problémů, které se vyskytly po zabydlení africké včely v Brazílii, jednou z nejčastěji diskutovaných otázek v entomologii a zejména ve včelařství v posledních desítiletích. O toto se velmi zajímá také mezinárodní tisk. Naneštěstí se většina zpráv o tomto jevu vztahuje jen k negativním vlastnostem těchto včel a k jejich chování. Také dnes mezinárodní tisk těží z tohoto jevu způsobem, který můžeme označit jen jako psaní o senzacích. Tyto včely jsou neustále označovány za „zabijácké včely“ a mnohdy jako „brazilské včely“. Tisk tímto způsobem vyjadřování způsobil velký chaos, vždyť včely rasy Apis mellifera nejsou v Brazílii domovem, a proto nemohou být označovány za brazilské včely. Název „zabiják“ je k smíchu ještě více.
Africké včely, které přivezl do Brazílie v listopadu 1956 genetik Prof. Dr. Warwick E. Kerr, se nazývaly Apis mellifica adansonii. Později je Prof. F. Ruttner přejmenoval na Apis mellifera scutellata. Když pak africké včely náhodou unikly z Camacuova včelařství v blízkosti Rio Claro ve státě Sao Paulo, ve kterém je choval Prof. Kerr v karanténě, zkřížily se s evropskými včelami, které byly přivezeny do Brazílie velmi dávno. Od tohoto okamžiku si kříženci zachovali většinu znaků importovaných afrických včel. A zahájili proslavenou afrikanizaci včely medonosné v Brazílii a v jiných zemích Jižní a Střední Ameriky. Mezitím se afrikanizované včely rozšířily téměř po celém jihoamerickém kontinentu a Střední Ameriky, od Argentiny až po Honduras, jako další přišla Guatemala, pak Mexiko a USA.
V roce 1972 byl nahrazen nevhodný název „zabijácké včely“ a „brazilská včela“ názvem „afrikanizované včely“. Tohoto jména bylo použito se zřetelem na typické znaky adansonii, které zůstaly zachovány při křížení afrických a evropských včel ještě u kříženců. Později rozhodla Americká entomologická společnost, aby byla nazývána „afrikanizovanou včelou medonosnou („Africanized Honey Bee“, krátce AHB).
Když Prof. Kerr četl v literatuře o mimořádně medné produktivitě včely adansonii, rozhodl se importovat tuto včelu do Brazílie, aby zvýšil národní produkci medu, která nikdy nebyla významná. Jeho záměrem bylo uskutečnit selekční program, ve kterém by zůstala zachována produktivita a agresivita včel měla být redukována. Nešťastnou náhodou se tento plán nemohl realizovat, protože včelař odstranil mateří mřížky z česen úlů. Tato skutečnost byla hlavním důvodem již popsaného neobyčejného jevu afrikanizace. Zprávy o rozšiřování afrikanizované včely v Brazílii a v jiných zemích byly sledovány v sdělovacích prostředcích vždy řadou zveličených historek a byly zpracovány do hororových filmů (např. „Roj“‘ „Zabijácké včely atd.). Fantastické zprávy v mezinárodním tisku nebyly jediným důvodem tohoto. Přispěl k tomu i mnozí vědci svými přehnanými představami a zprávami o chování těchto včel. Tato skutečnost, která vyvolala mnoho panik a ztrátu odvahy u chovatelů včel a také u veškerého obyvatelstva, byla i pro ně velmi zajímavá.
Dnes 40 let po zdomácnění adansonii (scutellata), můžeme říci, že díky těmto včelám a snahám včelařů, odborníků a vědců je včelařství lépe organizováno. Kromě toho produkce medu rok co rok stoupá počet firem vybavujících včelařství se v posledních letech ztrojnásobil, opylování citronovníků a jabloní se stalo novým zdroje příjmů pro včelaře atd.
Dějiny brazilského včelařství můžeme rozdělit na dvě odlišná období: na chov včel pře rozšířením afrikanizované včely, provozovaný tradičními prostředky a patřící spíše včelaře ze záliby (hobby); a nyní na včelaření s afrikanizovanou včelou, které s sebou přineslo radikální změnu tradičních metod, aby bylo možné zacházet s novými včelami. Tato nová včela je velmi pilná, ale vyžaduje zvláštní péči a lepší poznání její biologie a jejích způsob chování. I když jsou afrikanizované včely stále ještě agresívnější než včely evropské, přinesl brazilskému včelařství a k němu přináležejícímu průmyslu nové dimenze. V posledních dvaceti letech se uskutečnilo mnoho programů k dalšímu budování včelařství. Některé dosud probíhají a několik nových bylo zahájeno.
Před r. 1950 bylo v literatuře zveřejněno jen velmi málo o brazilském včelařství. Včelařské organizace (spolky) byly téměř neznámé. Bylo velmi obtížné dostat včelařské potřeby, neboť existovalo jen málo firem a vybavení muselo být importováno. Rovněž pracovní technika byla založena za všech dob na cizích metodách. Pro chov včel měla význam jen Jižní Brazílie (Rio Grando clo Sul, Santa Catarina a Parana), hlavně na základě intenzivní součinnosti německých přistěhovalců, kteří ze svých řad vydali nesčetné včelařské experty na jihu.
Brzy na to, co se naší zemí začaly šířit první roje afrikanizované včely, včelaře překvapilo chování těchto včel a zjistili, že by se s touto včelou teprve museli naučit zacházet. V literatuře se nedalo nic vyhledat o biologii a chování těchto včel. Mnoho včelařů, zejména ze záliby, se chovu včel vzdalo. Jiní se však přizpůsobili požadavkům, které nová včela kladla. Byli to především včelaři ze Santa Catarina, Parana, Rio Grande do Sul a Sao Paulo, ze států, které dnes v Brazílii produkují většinu medu.
Mezi roky 1960 a 1986 došlo v brazilském chovu včel k radikálním změnám. Bylo založeno mnoho včelařských organizací (spolků a odborníci a vědci začali s urychlením objektivních studií ošetřování, biologie a chování afrikanizované včely. R. 1967 byl založen Brazilský spolkový včelařský svaz a r. 1970 se konal první brazilský kongres chovu včel ve Florianopolis, Santa Catarina. Tehdy se setkalo 150 včelařů, aby prodiskutovali, jak by se mělo s afrikanizovanou včelou zacházet a jak by se dal znovu vybudovat otřesený brazilský průmysl včelařských potřeb, který upadal pro negativní vliv nové včely a pro špatnou propagandu tisku. Od té doby bylo zorganizováno mnoho vědeckých setkání, pět národních kongresů chovatelů včel a pokaždé přicházelo více lidí. R. 1984, čtrnáct let po prvním kongresu, byl uspořádán šestý brazilský kongres chovatelů včel a opět ve stejném městě Florianopolis v Santa Catarina. Tentokrát přišlo na setkání více než 2000 včelařů a na výstavě se podílelo více než 30 firem s včelařskými potřebami s bohatou nabídkou zboží za rozumné ceny. Je komické, že na tomto setkání již nebylo diskutováno o agresivitě afrikanizované včely. Zcela naopak, včelaři se starali na základě velkého počtu krádeží včel o potřebnost včelstev, která by se sama ubránila. Tato situace vznikla v posledních letech, kdy stouply ceny medu, vosku a vybavení stejně jako ceny rojů, které představovaly pro včelaře nový obchod. Brazilský Spolkový včelařský svaz má dnes pět zemských svazů a asi 150 včelařských organizací ve všech částech země. Např. stát Sao Paulo, který měl před deseti roky pouze jednu včelařskou organizaci, má dnes zemský svaz s více než 30 organizacemi. Je k smíchu, že největší svaz Brazílie, Apacame, který byl založen r. 1979 v Sao Paulo 60 členy, radil asi 6 let včelařům, aby pracovali jen s evropskou včelou a včelaření s afrikanizovanou včelou tvrdě kritizoval. Název organizace „Včelařská organizace Sao Paulo, jen pro chovatele evropských včel“, se neustále stavěl za své názory. Před několika lety změnil své mínění. Dnes doporučuje práci s kříženkami včel a podporuje každý způsob včelaření. Počet členů svazu, který je jedním z nejaktivnějších v zemi, činí nyní 1200.
Co se týče produkce medu, můžeme zjistit pozoruhodný obrat, když srovnáme nevýznamnou produkci kolem 5000 tun medu v šedesátých letech s téměř 30 000 tunami v posledních dvou letech. Přesné informace o tom bohužel nemůžeme získat. Dosud neexistuje úplný seznam s údaji celkového počtu včelařů, úlů a produkce. Údaje lze získat jen vzácně. Brazilský spolkový svaz včelařů dostává své informace o produkci ve zprávách zemských svazů a včelařských organizací. Z tohoto se dá celková produkce jen odhadovat. Například jediné dosažitelné číslo o výnosu 15 kg na úl je podle našeho názoru příliš nízké. Vždyť zprávy o výnosech 60 až 80 kg nejsou vzácností, jestliže se s afrikanizovanýml včelami kočuje. Pan Joao Seabra Filho, velmi úspěšný včelař z Rio Claro, Stát Sao Paulo, vysvětlil v rozhovoru zveřejněném r. 1985 v „Apicultura no Brazul, září/říjen, č. 10,“ že jeho průměrný výnos se pohybuje kolem 100 kg na úl a celkový roční výnos kolem 200 tun. Srovnatelné příklady nejsou neobvyklé.
Co bylo dosud řečeno, zřetelně ukazuje, že chov afrikanizované včely podnítil včelaře, odborníky a vědce, aby překonali všechny problémy, které se vyskytovaly vlivem zavedení afrikanizovaných včel v Brazílii. Stále ještě existuje mnoho úkolů, ale výsledky dosud dosažené jsou pro velký počet včelařů, kteří se každého roku nově zapojují, velmi povzbuzující.
Závěrem chci osvětlit hlavní problémy, se kterými se musí včelaři momentálně potýkat:
za prvé je stále obtížnější nalézt pozemky k umístění včelstev,
za druhé v posledních letech vzrůstal plynule počet krádeží včelstev,
a nakonec je třeba se zmínit o nemoci včel — varroáze, kterou působí roztoč Varroa jacobsoni.
Stále ještě existuje souvislost mezi špatným dojmem, který zprostředkoval tisk, a skutečností, že se obtížně vyhledávají plochy se zelení k umístění úlů se včelami. Výraz „zabijácké včely“ je příčinou špatného nazírání na včelu medonosnou všeobecně i na včelaře. Bude dlouho trvat, než se předsudku zbavíme. Další potíže vzhledem k umístění včelstev je klučení pralesa ve velkém rozsahu v rámci úpravy polí, které se provádí více než 20 let. V posledních deseti letech se toto dělo hlavně v rámci „proalkoholového programu“, který nahrazuje zelené plochy kulturami cukrové třtiny. Tak existuje např. ve státě Sao Paulo nyní již jen 5 % zelených ploch z těch, které byly k dispozici ještě před 20 roky. V Sertaoziuho, v zázemí Sao Paulo u Ribeirao Preto, již neexistuje ovocnářství. Město je uzavřeno zeleným mořem, cukrovou třtinou (cukrová třtina se pěstuje na 401 z 407 km2 v okolí Sertaoziuhoj. Med z cukrové třtiny bohužel na trhu nemá cenu. Aby se dostálo požadavkům na produkci dobrého medu a požadavkům spotřebitelům na kvalitu, včelaři nyní musí kočovat. Přirozeně ještě existují velké plochy zeleně na severu a uprostřed Brazílie, ale velké vzdálenosti a cena benzínu činí kočovné včelaření pro mnoho chovatelů nerentabilním.
Problém krádeží včelstev je pro včelaře novým. Souvisí se vzestupem nezaměstnanosti v Brazílii a se vzestupem cen medu a včelařského příslušenství. Menší včelařská farma s 50 včelstvy dnes představuje kapitál více než 60 000 cruzados, což je přibližně 5000 dolarů. Před 10 lety stejný počet neměl cenu nad 200 dolarů. To je důvodem k tomu, že úly musí být chráněny. Vlivem narůstajícího problému krádeží včelstev ještě vzrostly požadavky na afrikanizované včely, neboť včelaři nechtějí riskovat se svým kapitálem. Genetický ústav Univerzity v Sao Paulo v Ribeirao Preto šlechtil před mnoha lety „druh“ včely, která nemohla bodat, „mutaci s rozštěpeným žihadlem“. Po mnoho let bylo naším hlavním cílem chovat pro vysokou agresivitu afrikanizovaných včel linii, která by byla mírnější. K našemu údivu o tuto mutaci se někdy zajímalo jen málo včelařů ze záliby.
Na neštěstí poslední problém je problémem nabývajícím na závažnosti nejen v Jižní Americe. Roztoč Varroa jacobsoni nacházíme v mnoha zemích, rychle se rozšířil po celém světě a stal se jedním z nejhorších parazitů včely Apis mellifera. Když bylo v r. 1972 importováno z Paraguaye několik plodových plástů a matek, roztoč se dostal i do Brazílie. Byl zavlečen do Paraguaye z Japonska a později pak do státu Sao Paulo, Brazílie. Nákaza byla poprvé objevena r. 1978, vyšetřovaná včelstva měla do 2 až 3 % napadených dospělých včel. Dnes již ve státu Sao Paulo neexistuje jediné včelstvo prosté roztočů, ale stupeň napadení dospělých včel nyní kolísá mezi 2 až 15 %. Ve včelařském závodě se zřídka setkáváme se včelstvy se stupněm napadení převyšujícím 15 %. Dosud není zaznamenána ztráta včelstev, která by měla být připsána roztoči. Včelaři nevěnují problému mnoho pozornosti a vlivem kočování rozšiřování roztoče v naší zemi ještě podporují. Dnes se roztoč vyskytuje v 18 z 23 spolkových států.
Zdroj
Vlastně se zdá, že je zbytečné psát o strachu ze včel ve včelařském časopise. Kdo ze včelařů má strach ze včel? Naopak, včelař má včely rád. Ovšem denně se musí vyrovnávat se strachem ze včel u jiných lidí. Normální občané slyší a čtou mnoho, tisk je plný sdělení o lidech a zvířatech, kteří byli usmrceni včelami. Občané sami nemají se včelami zkušenosti.
Tak dochází v případě konfrontace se včelami ke strachu, který vyplývá z neznalosti a z představy pomyslného nebezpečí. Různými procesy strach se zesiluje a vrývá se do paměti:
1. Očekávání nebezpečí;
2. Očekávání strachu;
3. Negativní zesílení snahy vyhnout se včelám.
Pozitivní zesílení snahy vyhnout se včelám
Kontakt s přírodou se ztratil
Tak mnoho lidí cítí, že jsou včelami obtěžováni, když jsou jim nablízku a berou to tak, že jsou omezováni ve svobodě pohybu. Na obecnou otázku, jaký postoj zaujímají ve své zahradě k hmyzu odpovídají dotázaní takto: 4,5% se bojí, 37,6% nemá hmyz rádo, 51,9% hmyz snášejí a jen 6,8% se těší z jeho přítomnosti. V přízni dotázaných jsou včely medonosné daleko za motýli a slunéčky, ale jsou přece jen výše ceněny než pavouci. Včel se bojí více zvláště ženy. Tak dochází v mnoha případech k soudním jednáním, protože se sousedi cítí omezováni, v nebezpečí nebo dokonce ohrožováni. I když lidé nebyli nikdy pobodáni, reagují hystericky. V jednotlivých případech je strach ze včel tak silný a výrazný, že není možný normální život. Tito lidé tráví celý den tím, že svůj dům případně byt zajišťují. Takové strachy nemají zpravidla žádný reálný podklad a jsou často výrazem jiných těžkých poruch, které se potom projevují jako strach ze včel.
Bodnutí včel jsou zajisté nepříjemná. Poukazování včelaře na to, že žihadla jsou dobrá proti reuma, není většinou přijímáno pozitivně. Když většina lidí slyší slovo „včela“, jsou jejich myšlenky téměř automaticky řízeny na „med“ nebo „žihadlo“ a tito lidé reagují se strachem. Užitečným živočichům se nepřipisuje zdaleka takový význam, jaký jim v obhospodařování přírody přísluší. Dík C. K. Sprangelovi víme od r. 1973, jaký význam mají včely pro opylování rostlin. V té době v převážně zemědělských společenstvech zajišťovala včela přežití lidí. Žihadla včel museli naši předkové prostě brát, přece konečně chtěli jíst med. Med byl až do 16. století jediným sladidlem.
V současné době pracuje v zemědělství již jen málo lidí, převážná část lidí je zaměstnána ve službách. Hladomory už u nás nejsou. Na trhu a v obchodech jsou po celý rok téměř všechny druhy ovoce a zeleniny. Tak je pro normálního občana hospodářský význam včely nepatrný.
Co někteří lidé tvrdí
Někteří lidé prohlašují, že by patrně při příštím bodnutí zemřeli. Většinou se hned také poukazuje na starou zkazku, že tři bodnutí sršně mohou zabít jednoho člověka a sedm bodnutí jednoho koně. Nehledě na to, že to je úplný nesmysl a že tato zkazka stála jistě život milionů sršní jen těžko můžeme tuto pověru a strach ze včel potírat. Také mnoho lékařů přecenilo nebezpečí hmyzích bodnutí. Musíme zásadně od sebe zřetelně odlišit toxický a alergický účinek hmyzích jedů.
Toxikologický účinek včelího jedu
V toxikologii se toxicita nějaké látky uvádí jako LD 50. Toto číslo znamená množství jedu, při němž polovina tomuto množství vystavených osob nebo pokusných zvířat zemře. LD 50 obnáší pro včelí jed a člověka asi 2,8 mg/kg hmotnosti těla, to odpovídá 19 žihadlům za předpokladu, že se bude infikovat celkové množství jedu. Na dospělého člověka vážícího 70 kg tak připadá 1 330 včelích bodnutí. Lidé přežili mnohokrát daleko více žihadel (Schmidt, 1992). V r. 1964 popsal Murray případ, kde jeden muž přežil 2 243 včelích žihadel. V Guinessově knize rekordů r. 1973 je uveden největší počet žihadel, které kdy kdo přežil — 2 443. Takovéto popisy případů jsou vzácné, protože normální reakce takto napadených lidí je útěk.
Bodnutí, kterým se lze vyhnout
Naše včela medonosná a také náš bodavý hmyz pronásledují domnělého útočníka jen na krátkou vzdálenost, zcela v protikladu k afrikanizovaným včelám v Latinské Americe. Včelí žihadlo je ve většině případů odpovědí hmyzu na pociťované ohrožení jejich hnízda. Mimo oblast hnízda nejsou včely nakloněny k tomu, aby bodaly.
Včelař ví, jak se má nejlépe chránit. Včelař respektuje, že včely nemají rády pach těla, alkoholu a rychlé nekontrolované pohyby a na bodnutí nereaguje trhavými pohyby. Včelař odstraňuje žihadlo tak, aby při vytahování nebyl do rány zatlačen další jed.
Alergický účinek včelího jedu
Alergie se mohou vyvinout na téměř každou jen myslitelnou látku. Téměř každý třetí občan trpí na nějakou alergii. 15 % těchto lidí s alergickou dispozicí musí počítat s reakcí na hmyzí jedy.
Alergická reakce není závislá na počtu bodnutí a může vést k reakcím, které ohrožují život. Život neohrožuje každá forma alergie. Od alergií se musí odlišovat úplně normální místně ohraničená reakce pokožky při bodnutí hmyzem. Pozorované příznaky jsou svědění, otoky, bolest, červenání s bílým okruhem kolem míst se vpichem, nemají význam choroby a jsou zřídka tak silně výrazné, že by se musely ošetřovat (výjimkou jsou otoky v krku, ústech a oblasti hrtanu — zde hrozí nebezpečí uzavření dýchacích cest).
Přecitlivělost
U včelích bodnutí hraje roli jen přecitlivělostní reakce. Je v podstatě odpovědná za případy smrti způsobené včelím bodnutím. Předpoklad pro tuto reakci je předchozí styk s antigenem (předcházející bodnutí). Imunoglobuliny skupiny E (1gB —protilátky) jsou odpovědné za reakci. Sedí na buněčném povrchu žírných buněk. Když přijdou do styku s antigeny (včelím jedem), které se k nim hodí, uvolní se žírné buňky různé aktivní substance (histaminy). Reakce přecitlivělosti probíhá výlučně podle definice ihned s hlavními příznaky dýchacími potížemi (křeče bronchií a otok v hrtanu), výrazným poklesem krevního tlaku, průjmem, nevolností a zvracením. Takovéto smrtelně probíhající reakce se většinou vyskytují jen u dědičně k tomu zvláště disponovaných lidí.
Léky
Při nadměrných reakcích se doporučuje okamžitá dávka andrenalinu, kortizonu a nějakého antihistaminika. Skutečně ohrožené osoby by měly uvedené léky mít vždy u sebe. Ovšem je také důležité zachovat klid. 70 % všech alergických reakcí se dostaví během 10 minut, 98% během jedné hodiny po bodnutí. 15 minut po reakci je hlavní nebezpečí překonáno. Poté se nepočítá s dalším zhoršením. Nebezpečí alergické reakce se údajně zvyšuje aplikací léků brzdicích zánět (nesteroidální antiflogistika). Jen část anafylaktických reakcí probíhá tak, že ohrožuje život, přičemž nebezpečí přibývá se stoupajícím věkem, protože odolnost těla klesá.
Případy úmrtí
Generelně včely neskýtají žádná nebezpečí, která by se měla brát vážně. Podle statistiky z USA z roku 1986 se dá 0,0008 % všech případů úmrtí zdůvodnit včelím bodnutím. Názorněji podáno: dvojnásobně tak často jsou lidé usmrceni bleskem, pětkrát více pokousáním od psů nebo pádem z koně a 2 700krát více dopravními nehodami. V přímém početním srovnání to znamená, že pes je stotisíckrát životu nebezpečnější než včela. U všech 7 758 749 případů smrti v Německu období 1980 až 1990 je u celkem 135 případů souvislost bodnutím včel, vos a sršní. Z toho se vypočte mortalita 0,00017%. Počet úmrtí je tak asi pětkrát nižší než počet lidí usmrcených včelím bodnutím v USA. To se také patrně dá vyhodnotit jako výsledek námahy mnoha včelařů v chovu mírné včely. Dáme-li počet lidí usmrcených bodnutím hmyzem do souvislosti s počtem lidí ohrožených alergií, ukazuje se, že ročně umírá 0‚0000004% ohrožených lidí skutečně bodnutím hmyzu.
Nesprávná tvrzení
S ohledem na tato čísla se nedá mluvit o skutečném ohrožení bodavým hmyzem, natož včelami a včelařstvím. Naskýtá se otázka, proč přes tak nepatrný význam nacházejí případy smrti v souvislosti se včelami tak velký ohlas.
Lidé neumírají vždy přímo hmyzím jedem, ale spíše nevhodným chováním. Craneová (1976) podává ve svém článku „The range of human attitude to bees“ s ohledem na zprávu novin z 1. 7. 1975 v Daily Telegraphu, že strach u jednoho muže vedl ke smrti, když byl údajně bodnut vosou. Pitva ukázala, že tento muž trpěl
akutním zánětem srdečního svalu spojeným s astma. Je pravděpodobné, že tento muž měl takový panický strach z hmyzu, že se tak rozrušil a zemřel.
Pod nadpisem „Zabijácké včely: pět dětí mrtvých“ píše nedělní raník Giessen z 14. 3. 1993, že útoky včel bylo usmrceno 5 dětí a dalších 18 zraněno. Případy smrti a zranění vznikly nikoliv včelami. Děti totiž v panice prchaly pryč a zřítily se do propasti.
Není jistě třeba letáků spolu s pokyny, jak se chovat v případě včelího bodnutí a méně se hodí k tomu, aby mezi obyvatelstvem odstranily existující obavy. Kdyby se dobře míněné rady dodržovaly, silně by to omezilo život ohrožených osob a osob cítících se ohrožených. Takové rady a pokyny vedou spíše ke znejistění, protože na druhé straně se zdůrazňuje mírnost naši včely medonosné.
Omezení včelaření se zdá být nesmyslné, když přihlédneme ke skutečnosti, že přes 2 750násobné ohrožení silničním provozem se nedá prosadit omezení rychlostí nebo jen proti nejmasovějšímu odporu, i když takovýmito opatřeními se může zachránit mnohem více životů lidí při ekologickém zisku a bez finančních nákladů. Nebudeme se vůbec zmiňovat o důsledcích zneužití alkoholu a nikotinu a jejich podíl na úmrtnosti.
Je třeba osvěty
Reálné ohrožení člověka včelami a jiným bodavým hmyzem (vosami, sršni a jiným hmyzem) není příčinou strachu z těchto živočichů. Příčinou strachu z těchto živočichů je odcizení se člověka přírodě. Člověk se označuje za „korunu stvoření“ a za jedinou rozumem nadanou bytost. Z toho však nevyplývá, že je zmocněn ničit jiné živé bytosti a rozdělovat zvířata na užitečná a škodlivá. Člověk by měl poznat jejich význam pro ekosystém. Měl by se ptát, do které ze dvou kategorií „užitečný“ a „škodlivý“ by byl zařazen on.
Jediné řešení problému „strach ze včel“ a „strach ze včelích žihadel“ je patrně osvěta. Děti by se měly učit správnému zacházení se zvířaty již ve škole. Včelaři k tomu musí přispět svým dílem tak, že se bude také mluvit o zacházení se včelami. Správným chováním ve styku s „nebezpečným bodavým hmyzem“ bylo možno se také vyhnout několika smrtelným případům. Gercke poukázal právě jasně na nutnost jednání a předložil některé návrhy.
Až dosud se toho vykonávalo málo. Strach před včelami roste. Stoupá počet sporů týkajících se včel. Je nejvyšší čas, aby se konečně jednalo.
Afrikanizované včely v Brazílii
Denně vymírají na Zemi příslušníci několika živočišných druhů. Nemusíme však mít strach, že se naše planeta promění v mrtvou poušť. Jiné druhy fauny se totiž až neuvěřitelně přemnožily. Dosavadní životní prostor jim nestačí, bezohledně zaplavují další území a při nájezdech za potravou ničí vše, co jim stojí v cestě. V mnoha případech se stávají nebezpečné i pro člověka.
Podobnou hrozbu pro jižní část Spojených států amerických představují v současně době potomci divokých afrických včel, které se zde usídlily na území o rozloze mnoha desítek tisíc kilometrů čtverečních. Jsou značně agresivní, bez příčiny napadají domácí zvířata i lidi, a protože jejich bodnutí je údajně většinou smrtelné, přezdívá se jim včely-vražedkyně.
Neobyčejný jev poafričtění včely medonosné ve Střední a Jižní Americe je na základě ekonomických a sociálních problémů, které se vyskytly po zabydlení africké včely v Brazílii, jednou z nejčastěji diskutovaných otázek v entomologii a zejména ve včelařství v posledních desítiletích. O toto se velmi zajímá také mezinárodní tisk. Naneštěstí se většina zpráv o tomto jevu vztahuje jen k negativním vlastnostem těchto včel a k jejich chování. Také dnes mezinárodní tisk těží z tohoto jevu způsobem, který můžeme označit jen jako psaní o senzacích. Tyto včely jsou neustále označovány za „zabijácké včely“ a mnohdy jako „brazilské včely“. Tisk tímto způsobem vyjadřování způsobil velký chaos, vždyť včely rasy Apis mellifera nejsou v Brazílii domovem, a proto nemohou být označovány za brazilské včely. Název „zabiják“ je k smíchu ještě více.
Africké včely, které přivezl do Brazílie v listopadu 1956 genetik Prof. Dr. Warwick E. Kerr, se nazývaly Apis mellifica adansonii. Později je Prof. F. Ruttner přejmenoval na Apis mellifera scutellata. Když pak africké včely náhodou unikly z Camacuova včelařství v blízkosti Rio Claro ve státě Sao Paulo, ve kterém je choval Prof. Kerr v karanténě, zkřížily se s evropskými včelami, které byly přivezeny do Brazílie velmi dávno. Od tohoto okamžiku si kříženci zachovali většinu znaků importovaných afrických včel. A zahájili proslavenou afrikanizaci včely medonosné v Brazílii a v jiných zemích Jižní a Střední Ameriky. Mezitím se afrikanizované včely rozšířily téměř po celém jihoamerickém kontinentu a Střední Ameriky, od Argentiny až po Honduras, jako další přišla Guatemala, pak Mexiko a USA.
V roce 1972 byl nahrazen nevhodný název „zabijácké včely“ a „brazilská včela“ názvem „afrikanizované včely“. Tohoto jména bylo použito se zřetelem na typické znaky adansonii, které zůstaly zachovány při křížení afrických a evropských včel ještě u kříženců. Později rozhodla Americká entomologická společnost, aby byla nazývána „afrikanizovanou včelou medonosnou („Africanized Honey Bee“, krátce AHB).
Když Prof. Kerr četl v literatuře o mimořádně medné produktivitě včely adansonii, rozhodl se importovat tuto včelu do Brazílie, aby zvýšil národní produkci medu, která nikdy nebyla významná. Jeho záměrem bylo uskutečnit selekční program, ve kterém by zůstala zachována produktivita a agresivita včel měla být redukována. Nešťastnou náhodou se tento plán nemohl realizovat, protože včelař odstranil mateří mřížky z česen úlů. Tato skutečnost byla hlavním důvodem již popsaného neobyčejného jevu afrikanizace. Zprávy o rozšiřování afrikanizované včely v Brazílii a v jiných zemích byly sledovány v sdělovacích prostředcích vždy řadou zveličených historek a byly zpracovány do hororových filmů (např. „Roj“‘ „Zabijácké včely atd.). Fantastické zprávy v mezinárodním tisku nebyly jediným důvodem tohoto. Přispěl k tomu i mnozí vědci svými přehnanými představami a zprávami o chování těchto včel. Tato skutečnost, která vyvolala mnoho panik a ztrátu odvahy u chovatelů včel a také u veškerého obyvatelstva, byla i pro ně velmi zajímavá.
Dnes 40 let po zdomácnění adansonii (scutellata), můžeme říci, že díky těmto včelám a snahám včelařů, odborníků a vědců je včelařství lépe organizováno. Kromě toho produkce medu rok co rok stoupá počet firem vybavujících včelařství se v posledních letech ztrojnásobil, opylování citronovníků a jabloní se stalo novým zdroje příjmů pro včelaře atd.
Dějiny brazilského včelařství můžeme rozdělit na dvě odlišná období: na chov včel pře rozšířením afrikanizované včely, provozovaný tradičními prostředky a patřící spíše včelaře ze záliby (hobby); a nyní na včelaření s afrikanizovanou včelou, které s sebou přineslo radikální změnu tradičních metod, aby bylo možné zacházet s novými včelami. Tato nová včela je velmi pilná, ale vyžaduje zvláštní péči a lepší poznání její biologie a jejích způsob chování. I když jsou afrikanizované včely stále ještě agresívnější než včely evropské, přinesl brazilskému včelařství a k němu přináležejícímu průmyslu nové dimenze. V posledních dvaceti letech se uskutečnilo mnoho programů k dalšímu budování včelařství. Některé dosud probíhají a několik nových bylo zahájeno.
Před r. 1950 bylo v literatuře zveřejněno jen velmi málo o brazilském včelařství. Včelařské organizace (spolky) byly téměř neznámé. Bylo velmi obtížné dostat včelařské potřeby, neboť existovalo jen málo firem a vybavení muselo být importováno. Rovněž pracovní technika byla založena za všech dob na cizích metodách. Pro chov včel měla význam jen Jižní Brazílie (Rio Grando clo Sul, Santa Catarina a Parana), hlavně na základě intenzivní součinnosti německých přistěhovalců, kteří ze svých řad vydali nesčetné včelařské experty na jihu.
Brzy na to, co se naší zemí začaly šířit první roje afrikanizované včely, včelaře překvapilo chování těchto včel a zjistili, že by se s touto včelou teprve museli naučit zacházet. V literatuře se nedalo nic vyhledat o biologii a chování těchto včel. Mnoho včelařů, zejména ze záliby, se chovu včel vzdalo. Jiní se však přizpůsobili požadavkům, které nová včela kladla. Byli to především včelaři ze Santa Catarina, Parana, Rio Grande do Sul a Sao Paulo, ze států, které dnes v Brazílii produkují většinu medu.
Mezi roky 1960 a 1986 došlo v brazilském chovu včel k radikálním změnám. Bylo založeno mnoho včelařských organizací (spolků a odborníci a vědci začali s urychlením objektivních studií ošetřování, biologie a chování afrikanizované včely. R. 1967 byl založen Brazilský spolkový včelařský svaz a r. 1970 se konal první brazilský kongres chovu včel ve Florianopolis, Santa Catarina. Tehdy se setkalo 150 včelařů, aby prodiskutovali, jak by se mělo s afrikanizovanou včelou zacházet a jak by se dal znovu vybudovat otřesený brazilský průmysl včelařských potřeb, který upadal pro negativní vliv nové včely a pro špatnou propagandu tisku. Od té doby bylo zorganizováno mnoho vědeckých setkání, pět národních kongresů chovatelů včel a pokaždé přicházelo více lidí. R. 1984, čtrnáct let po prvním kongresu, byl uspořádán šestý brazilský kongres chovatelů včel a opět ve stejném městě Florianopolis v Santa Catarina. Tentokrát přišlo na setkání více než 2000 včelařů a na výstavě se podílelo více než 30 firem s včelařskými potřebami s bohatou nabídkou zboží za rozumné ceny. Je komické, že na tomto setkání již nebylo diskutováno o agresivitě afrikanizované včely. Zcela naopak, včelaři se starali na základě velkého počtu krádeží včel o potřebnost včelstev, která by se sama ubránila. Tato situace vznikla v posledních letech, kdy stouply ceny medu, vosku a vybavení stejně jako ceny rojů, které představovaly pro včelaře nový obchod. Brazilský Spolkový včelařský svaz má dnes pět zemských svazů a asi 150 včelařských organizací ve všech částech země. Např. stát Sao Paulo, který měl před deseti roky pouze jednu včelařskou organizaci, má dnes zemský svaz s více než 30 organizacemi. Je k smíchu, že největší svaz Brazílie, Apacame, který byl založen r. 1979 v Sao Paulo 60 členy, radil asi 6 let včelařům, aby pracovali jen s evropskou včelou a včelaření s afrikanizovanou včelou tvrdě kritizoval. Název organizace „Včelařská organizace Sao Paulo, jen pro chovatele evropských včel“, se neustále stavěl za své názory. Před několika lety změnil své mínění. Dnes doporučuje práci s kříženkami včel a podporuje každý způsob včelaření. Počet členů svazu, který je jedním z nejaktivnějších v zemi, činí nyní 1200.
Co se týče produkce medu, můžeme zjistit pozoruhodný obrat, když srovnáme nevýznamnou produkci kolem 5000 tun medu v šedesátých letech s téměř 30 000 tunami v posledních dvou letech. Přesné informace o tom bohužel nemůžeme získat. Dosud neexistuje úplný seznam s údaji celkového počtu včelařů, úlů a produkce. Údaje lze získat jen vzácně. Brazilský spolkový svaz včelařů dostává své informace o produkci ve zprávách zemských svazů a včelařských organizací. Z tohoto se dá celková produkce jen odhadovat. Například jediné dosažitelné číslo o výnosu 15 kg na úl je podle našeho názoru příliš nízké. Vždyť zprávy o výnosech 60 až 80 kg nejsou vzácností, jestliže se s afrikanizovanýml včelami kočuje. Pan Joao Seabra Filho, velmi úspěšný včelař z Rio Claro, Stát Sao Paulo, vysvětlil v rozhovoru zveřejněném r. 1985 v „Apicultura no Brazul, září/říjen, č. 10,“ že jeho průměrný výnos se pohybuje kolem 100 kg na úl a celkový roční výnos kolem 200 tun. Srovnatelné příklady nejsou neobvyklé.
Co bylo dosud řečeno, zřetelně ukazuje, že chov afrikanizované včely podnítil včelaře, odborníky a vědce, aby překonali všechny problémy, které se vyskytovaly vlivem zavedení afrikanizovaných včel v Brazílii. Stále ještě existuje mnoho úkolů, ale výsledky dosud dosažené jsou pro velký počet včelařů, kteří se každého roku nově zapojují, velmi povzbuzující.
Závěrem chci osvětlit hlavní problémy, se kterými se musí včelaři momentálně potýkat:
za prvé je stále obtížnější nalézt pozemky k umístění včelstev,
za druhé v posledních letech vzrůstal plynule počet krádeží včelstev,
a nakonec je třeba se zmínit o nemoci včel — varroáze, kterou působí roztoč Varroa jacobsoni.
Stále ještě existuje souvislost mezi špatným dojmem, který zprostředkoval tisk, a skutečností, že se obtížně vyhledávají plochy se zelení k umístění úlů se včelami. Výraz „zabijácké včely“ je příčinou špatného nazírání na včelu medonosnou všeobecně i na včelaře. Bude dlouho trvat, než se předsudku zbavíme. Další potíže vzhledem k umístění včelstev je klučení pralesa ve velkém rozsahu v rámci úpravy polí, které se provádí více než 20 let. V posledních deseti letech se toto dělo hlavně v rámci „proalkoholového programu“, který nahrazuje zelené plochy kulturami cukrové třtiny. Tak existuje např. ve státě Sao Paulo nyní již jen 5 % zelených ploch z těch, které byly k dispozici ještě před 20 roky. V Sertaoziuho, v zázemí Sao Paulo u Ribeirao Preto, již neexistuje ovocnářství. Město je uzavřeno zeleným mořem, cukrovou třtinou (cukrová třtina se pěstuje na 401 z 407 km2 v okolí Sertaoziuhoj. Med z cukrové třtiny bohužel na trhu nemá cenu. Aby se dostálo požadavkům na produkci dobrého medu a požadavkům spotřebitelům na kvalitu, včelaři nyní musí kočovat. Přirozeně ještě existují velké plochy zeleně na severu a uprostřed Brazílie, ale velké vzdálenosti a cena benzínu činí kočovné včelaření pro mnoho chovatelů nerentabilním.
Problém krádeží včelstev je pro včelaře novým. Souvisí se vzestupem nezaměstnanosti v Brazílii a se vzestupem cen medu a včelařského příslušenství. Menší včelařská farma s 50 včelstvy dnes představuje kapitál více než 60 000 cruzados, což je přibližně 5000 dolarů. Před 10 lety stejný počet neměl cenu nad 200 dolarů. To je důvodem k tomu, že úly musí být chráněny. Vlivem narůstajícího problému krádeží včelstev ještě vzrostly požadavky na afrikanizované včely, neboť včelaři nechtějí riskovat se svým kapitálem. Genetický ústav Univerzity v Sao Paulo v Ribeirao Preto šlechtil před mnoha lety „druh“ včely, která nemohla bodat, „mutaci s rozštěpeným žihadlem“. Po mnoho let bylo naším hlavním cílem chovat pro vysokou agresivitu afrikanizovaných včel linii, která by byla mírnější. K našemu údivu o tuto mutaci se někdy zajímalo jen málo včelařů ze záliby.
Na neštěstí poslední problém je problémem nabývajícím na závažnosti nejen v Jižní Americe. Roztoč Varroa jacobsoni nacházíme v mnoha zemích, rychle se rozšířil po celém světě a stal se jedním z nejhorších parazitů včely Apis mellifera. Když bylo v r. 1972 importováno z Paraguaye několik plodových plástů a matek, roztoč se dostal i do Brazílie. Byl zavlečen do Paraguaye z Japonska a později pak do státu Sao Paulo, Brazílie. Nákaza byla poprvé objevena r. 1978, vyšetřovaná včelstva měla do 2 až 3 % napadených dospělých včel. Dnes již ve státu Sao Paulo neexistuje jediné včelstvo prosté roztočů, ale stupeň napadení dospělých včel nyní kolísá mezi 2 až 15 %. Ve včelařském závodě se zřídka setkáváme se včelstvy se stupněm napadení převyšujícím 15 %. Dosud není zaznamenána ztráta včelstev, která by měla být připsána roztoči. Včelaři nevěnují problému mnoho pozornosti a vlivem kočování rozšiřování roztoče v naší zemi ještě podporují. Dnes se roztoč vyskytuje v 18 z 23 spolkových států.
Zdroj
JAK NA VČELÍ BODNUTÍ
©